3 C 44/2026-19 — for the recovery of CZK 27,972 with accessories

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 699 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 26. 12. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 14 273 Kč spolu s úrokem ve výši 27,28 % ročně z částky 23 625 Kč od 26. 12. 2025 do 26. 3. 2026, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 23 625 Kč od 27. 3. 2026 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 926 Kč od 26. 12. 2025 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4. 2. 2026 domáhala zaplacení částky 27 972 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 27. 9. 2024 se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 30. 9. 2024 na účet žalovaného a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr včetně úroků z poskytnutého úvěru, tj. částku ve výši 46 000 Kč ve 40 ti měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje 20. 10. 2024. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalovaného, které si následně ověřila a nahlédnutím do registrů jako CEE, IŘ, KN, REPI, CRIF a vlastní databáze. Žalovaný však neplnil řádně a včas svůj závazek, žalobkyně tak celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 25. 12. 2025. K tomuto dni byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 3 449 Kč (jistina 1 881 Kč + úrok 1 568 Kč) a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 21 744 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení nákladů vynaložených za zaslání tří upomínek vždy po 100 Kč a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 1 497 Kč, a to za prodlení žalovaného se splacením tří řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalovanému rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného úvěru, tj. z částky 25 193 Kč, kterou kapitalizovala za období od 26. 12. 2025 do 2. 2. 2026 částkou 982 Kč, jakož i úrok ve výši 1 568 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 25. 12. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.4. Soud z listin předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav:5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěry ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 9. 2024 a tabulky umoření soud zjistil, že smlouva neobsahuje podpis žádné ze stran, pouze v kolonce pro podpis zákazníka je uvedeno, že zákazník podepsal smlouvu verifikační platbou dle č. XII. bod 1 smlouvy o úvěru. Podle smlouvy představoval účel úvěru provizi zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč. Celková výše spotřebitelského úvěru činila 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 40 ti měsíčních splátkách po 1 150 Kč, počínaje dnem 20. 10. 2024. Celkově měl žalovaný uhradit částku 46 000 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční roční úroková sazba 27,28 %. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na jeho účet č. , č. účtu, . Podle článku II. písm. b) Smlouvy byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalovanému na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovaným a zprostředkovatelem. Žalovaný se dále ve smlouvě měl zavázat uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že žalovaný obdržel zákonem vymezené předsmluvní informace. Součástí smlouvy byly rovněž údaje o žalovaném, tedy, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, je zaměstnán u spol. , právnická osoba, s příjmem 30 000 Kč. Příjem domácnosti byl uveden ve výši 30 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč, žalovaný měl splácet částku 4 002 Kč na jiné úvěry. Trvalý pobyt uvedl na adrese , Adresa žalovaného, , což je adresa ohlašovny městského úřadu, a dále adresu současného pobytu, a to , adresa, .7. Podle formuláře Výdaje a příjmy spotřebitele, Závazky spotřebitele – čestné prohlášení žalovaného ze dne 27. 9. 2024 o jeho závazcích, výdajích, příjmech je zřejmé, že žalovaný měl uvést, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, pobírá mzdu ve výši 30 000 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 2 000 Kč na bydlení (voda, energie, paliva a nájemné či jiná obdobná platba) a částku 4 002 Kč na splátky úvěrů. Žalovaný měl prohlásit, že nemá žádnou exekuci a není veden v insolvenčním rejstříku. Formulář neobsahuje žádný podpis žalovaného ani žalobkyně, dokument byl vytvořen dne 30. 9. 2024.8. V posouzení úvěruschopnosti zákazníka učiněného samostatným zprostředkovatelem ze dne 27. 9. 2024 byly uvedeny údaje o žalovaném, tedy, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá vyživovací povinnost, průměrný čistý příjem činí 30 084,50 Kč, výdaje na bydlení 2 000 Kč, splátky úvěru 4 002 Kč (, právnická osoba, , zbývalo doplatit 48 998 Kč). Žalobkyně při zohlednění normativních nákladů na bydlení, životního minima a nezabavitelné částky došla k výpočtu 22 933 Kč, jakožto zbývající částce zákazníka. Součástí posouzení byla nájemní smlouva k bytové jednotce č. , hodnota, v , adresa, s nájemcem , jméno FO, a prohlášení partnerky žalovaného (, jméno FO, ) ze dne 30. 9. 2024 ohledně skutečnosti, že žalovaný přispívá na bydlení 2 000 Kč měsíčně (nájemné včetně služeb dle smlouvy činilo 27 157 Kč), výplatní lístek za měsíc červenec 2024 s částkou k výplatě 27 546 Kč a za měsíc srpen 2024 s částkou k výplatě 31 139 Kč, dále potvrzení banky žalovaného o výplatě mzdy na jeho účet v červnu ve výši 31 740 Kč, v červenci ve výši 29 913 Kč, v srpnu ve výši 27 546 Kč a v září ve výši 31 139 Kč, jakož i potvrzení o zaslání mzdy a výpis z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, oba bez záznamu.9. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, částku ve výši 27 500 Kč dne 30. 9. 2024 (VS , var. symbol, ). Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 30. 9. 2024 vyplývá, že žalobkyně vyplatila na účet zprostředkovatele č. , č. účtu, částku 2 500 Kč (VS , var. symbol, ).10. Z e-mailu žalobkyně je patrné, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky 1 Kč na účet žalobkyně, přičemž z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyni byla dne 30. 9. 2024 zaúčtována z účtu č. , č. účtu, , pod VS , var. symbol, částka 1 Kč.11. Z listiny nazvané Bonita smlouvy soud zjistil, že žalovaný na úvěr za období od 30. 9. 2024 do 17. 9. 2025 uhradil celkem částku 13 801 Kč.12. Z upomínky ze dne 25. 10. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky 1 149 Kč a z upomínky ze dne 25. 11. 2025, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky 2 299 Kč a uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady za upomínání ve výši 200 Kč. Čestným prohlášením a seznamem odeslaných upomínek žalobkyně doložila jejich odeslání prostřednictvím společnosti Sokordia.13. Oznámením o zesplatnění - předžalobní výzvy ze dne 25. 12. 2025 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň mu byla poskytnuta lhůta v délce 7 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Odeslání výzvy žalovanému žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem z téhož dne.14. Z ostatních předložených listin soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení skutkového stavu.15. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 27 500 Kč, která mu byla připsána na účet č. , č. účtu, dne 30. 9. 2024. Žalovaný na dluh uhradil částku ve výši 13 801 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané výzvy.16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.17. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy18. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy19. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý21. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat26. Soud dále vycházel z ust. § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.27. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o. z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující, označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.28. Soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že žalobkyně se žalovaným uzavřela písemnou smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelský úvěr, jak je zřejmé z charakteru smlouvy. Z provedených důkazů však vyplývá, že smlouva měla být uzavřena nikoliv v listinné podobě, ale podobě elektronické. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel, neboť smlouvu nijak nepodepsal. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že ten uzavřel smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.29. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou (což soud nemá), nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o. z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.30. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Ačkoliv si opatřila podklady k ověření příjmů žalovaného a prověřila jeho záznamy v dostupných registrech, nezjistila dostatečně jeho skutečné a pravidelné měsíční výdaje, které jsou pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nezbytné. Z předložené dokumentace vyplývá, že žalobkyně vycházela zejména z údajů o příjmech žalovaného a z jím deklarovaných výdajů na bydlení ve výši 2 000 Kč a splátek úvěru ve výši 4 002 Kč měsíčně. Není však zřejmé, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, ani zda žalobkyně zjišťovala další pravidelné výdaje žalovaného související s jeho běžným životem. Součástí podkladů nebylo komplexní vyhodnocení celkové výdajové stránky rozpočtu žalovaného, zejména jeho nákladů na stravu, dopravu, telekomunikační služby, pojištění, případné další finanční závazky či jiné pravidelné výdaje. Za významné soud považuje rovněž to, že žalovaný měl evidován trvalý pobyt na adrese ohlašovny městského úřadu, zatímco fakticky pobýval v bytě pronajatém třetí osobou, přičemž nájemné včetně služeb činilo dle předložené nájemní smlouvy 27 157 Kč měsíčně. Žalobkyně se spokojila s prohlášením partnerky žalovaného, podle něhož měl na bydlení přispívat pouze částkou 2 000 Kč měsíčně (ačkoliv uváděl bydlení u rodičů), aniž by blíže zkoumala skutečné uspořádání domácnosti, ekonomické poměry osob společně užívajících byt či reálnost takto nízkého příspěvku na bydlení vzhledem k celkové výši nákladů a rovněž v souvislosti s celkovým příjmem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Takový postup nelze považovat za dostatečné ověření rozhodných skutečností. Skutečnost, že žalobkyně ověřila výši příjmů žalovaného a nezjistila záznamy v exekučních ani insolvenčních registrech, sama o sobě nepostačuje k řádnému posouzení úvěruschopnosti. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr musí vycházet nejen z jeho příjmů, ale rovněž z úplného a dostatečně ověřeného zjištění jeho výdajů a celkové finanční situace. Jestliže žalobkyně nezjistila a neověřila všechny podstatné výdaje žalovaného, nemohla objektivně vyhodnotit, zda bude schopen úvěr řádně splácet po celou dobu jeho trvání. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.32. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 30. 9. 2024 na jeho bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 13 801 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 13 699 Kč, které je povinen vydat (27 500 Kč – 13 801 Kč). Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 13 699 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 13 699 Kč ode dne 26. 12. 2025, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal důvody (výrok I.).33. Ve zbylém rozsahu pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání, včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě, neboť v tomto rozsahu neshledal nárok žalobkyně oprávněným (výrok II.).34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož je rozhodováno o výši nákladů v poměru úspěchu vůči neúspěchu účastníka v řízení. V daném řízení byl ve sporu úspěšnější žalovaný – ubránil se ve větším rozsahu hrazení dluhu (nárok byl žalobkyni přiznán ve výši 13 699 Kč a zamítnut ve výši 14 273 Kč), a náležel by mu tak nárok na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů v rámci tohoto soudního sporu (podle poměru úspěchu ve věci), avšak žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).