Пульс · Документы · Чехия · Министерство юстиции Чехии — база судебных решений
Федеральный верховный суд Чехии: взыскание задолженности по потребительскому кредиту
12 Co 427/2025-73 — o zaplacení 24 292,65 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2025, č.j. 12 C 94/2025-44
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 396,97 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 12 895,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 439,59 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 20 819,72 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 175,80 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 819,72 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na účet Okresního soudu v Litoměřicích náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 31 % ve výši 4 934,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 292,65 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 439,59 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 20 819,72 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 175,80 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 819,72 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 037,60 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a opatrovnici žalovaného přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 7 650 Kč (výrok III.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 292,65 Kč s konkretizovaným příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Tvrdila, že uzavřela s žalovaným 12. 3. 2022 elektronicky po řádném zkoumání jeho úvěruschopnosti smlouvu o úvěru ve výši 33 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 793 Kč spolu s úrokem ve výši 14,90 % ročně, poslední splátku však uhradil 25. 6. 2024, na upomínání nereagoval, proto žalobkyně písemnou výzvou ze dne 16. 10. 2024 úvěr zesplatnila a vyzvala jej k zaplacení všech nesplacených závazků z této smlouvy, včetně poplatků za zaslání 7 upomínek po 500 Kč. Ke dni podání žaloby dluh vyčíslila jako nesplacenou jistinu úvěru 20 819,72 Kč, poplatky ve výši 3 472,93 Kč, a dále smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení zčásti kapitalizovaný do 19. 12. 2024. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a okresní soud po zjištění, že má ukončen trvalý pobyt v ČR a neuvedl žádnou adresu v zahraničí, mu k ochraně jeho práv v řízení ustanovil opatrovnici z řad advokátů. Ta ve vyjádření k žalobě z opatrnosti učinila sporným všechna žalobní tvrzení, zejména zpochybnila řádné zkoumání úvěruschopnosti vzhledem k tomu, že před poskytnutím úvěru splácel žalovaný již další úvěrové závazky, které jsou aktuálně předmětem soudního vymáhání. Žalobkyně na výzvu soudu popsala průběh schválení žádosti žalovaného o úvěr podané v mobilní aplikaci banky, v níž uvedl údaje o svých příjmech ze závislé činnosti ve výši 50 000 Kč měsíčně, z podnikání ve výši 750 000 Kč ročně a nulové závazky. Porovnáním prohlášení žalovaného s interní databází zjistila, že žalovaný jí již splácí poskytnuté úvěry ve výši 275 000 Kč měsíční splátkou 13 531 Kč a má další úvěrový závazek u jiného poskytovatele, který splácí měsíčně částkou 3 333 Kč. Vycházela z čestného prohlášení žalovaného, lustrací v bankovních a nebankovních registrech, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a rejstříku exekucí, z nichž nezjistila negativní informace. Žalovaným tvrzené výdaje navýšila na celkových 33 680 Kč a jejich porovnáním s příjmy vyhodnotila žalovaného jako úvěruschopného, neboť i po poskytnutí požadovaného úvěru mu zůstane 69 % příjmů. V dané době proto nepanovaly žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Poukázala na to, že žalovaný řádně uhradil téměř 28 měsíčních splátek, z čehož je patrné, že důvody nesplácení vznikly až po poskytnutí úvěru a nesouvisí s ekonomickou a sociální situací, v níž se žalovaný nacházel v době před poskytnutím úvěru.3. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně byla v řízení prokázána, že smlouva o úvěru č. , hodnota, byla mezi účastníky dne , datum, platně uzavřena, že žalovaný podmínky splácení úvěru neplnil a dluží žalobkyni požadovanou částku včetně příslušenství. Námitku nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného neshledal důvodnou s tím, že žalobkyně od roku 2020 vedla běžný účet žalovaného, měla velmi dobrý přehled o jeho příjmech i výdajích, provedla potřebné lustrace v bankovních a nebankovních registrech klientských informací a údaje podrobila komplexní analýze, z niž učinila podložený závěr o schopnosti žalovaného splácet úvěr ve sjednané výši. Z důkazů prokazujících vymáhání dalších nesplacených úvěrových závazků žalovaného vůči žalobkyni v řízeních u Okresního soudu v Litoměřicích (vedených pod sp. zn. 13 C 258/2025 na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, , pod sp. zn. 19 C 53/2025 na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, , pod sp. zn. 15 C 169/2025 na základě smlouvy o bankovních službách k účtu č. , č. účtu, , pod sp. zn. 20 C 246/2025 na základě smlouvy o osobní kreditní kartě) okresní soud žádný skutkový závěr neučinil. Po právní stránce uplatněný nárok posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) upravujícího smlouvu o úvěru. Žalobě zcela vyhověl a úspěšné žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 7 037,60 Kč, které podrobně specifikoval. Ustanovené opatrovnici žalovaného přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů.4. Proti tomuto rozsudku podal prostřednictvím své opatrovnice včasné odvolání žalovaný, který nesouhlasil se skutkovými ani právními závěry okresního soudu. Namítl, že žalobkyní předložená smlouva o úvěru a interní bankovní listiny samy o sobě bez dalších objektivních elektronických důkazních stop neprokazují, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy je přičitatelné právě jemu. Za nedostatečně prokázaný označil i proces posouzení své úvěruschopnosti. Poukázal na to, že žalobkyně nepředložila individualizovaný záznam o posouzení úvěruschopnosti, z něhož by bylo patrno, jaké konkrétní údaje o jeho příjmech, výdajích, závazcích a platební morálce žalobkyně získala, jak je ověřila a jaký byl výsledek tohoto ověření. V situaci, kdy okresní soud sám vyzval žalobkyni k doplnění důkazů o tom, že smlouvu uzavřel a k ověření příjmových tvrzení, neobstojí závěr, že žalobkyně důkazní břemeno unesla. Vytkl okresnímu soudu, že se nijak nevypořádal se zjištěním o jeho dřívějších úvěrových závazcích, zejména úvěrem poskytnutým žalobkyní dne 4. 9. 2020 na konsolidaci dluhů ve výši 91 992 Kč a dalším úvěrem ve výši 145 000 Kč podle smlouvy ze dne 13. 1. 2022. Zdůraznil, že poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru má za následek neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne.5. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku s poukazem na řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za irelevantní označila odvolací námitky stran neprokázání přičitatelnosti elektronického podpisu s tím, že v řízení byl prokázán proces schválení, který v digitálním prostředí bezpečně propojuje identitu klienta s jeho projevem vůle. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě vedla účet žalovaného, byla jeho identifikace a autentizace při elektronickém podpisu provedena prostřednictvím již dříve ověřených přístupových údajů. Pouze žalovanému byly totiž vydány přístupové údaje do elektronického bankovnictví a k elektronickému podpisu po řádném ověření jeho totožnosti. Žalovaný existenci smlouvy a svůj podpis po dobu více než dvou let nezpochybňoval, úvěrové prostředky přijal a řádně splácel, čímž platnost smluvního vztahu fakticky potvrdil.6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal k odvolání žalovaného rozsudek okresního soudu (vyjma výroku III. o přiznání odměny a hotových výdajů ustanovené opatrovnici), přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání shledal částečně důvodným.7. Námitce žalovaného o neprokázání jeho elektronického jednání směřujícího k uzavření smlouvy o úvěru odvolací soud nepřisvědčil. Podstatné v tomto směru je, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo prostřednictvím zabezpečené mobilní aplikace žalobkyně spárované s konkrétním mobilním telefonem žalovaného na základě jeho vlastního rozhodnutí po vydání přístupových údajů pro autentizaci služeb, včetně přímého elektronického bankovnictví, kde lze elektronicky podepsat i smlouvu o úvěru. Udělení přístupových údajů je založeno na předchozím důvěryhodném ověření identity žalovaného, který poté může smlouvu o úvěru v aplikaci žalobkyně podepsat pomocí soukromého klíče certifikátu, který má ve své moci pod svou výhradní kontrolou. Uzavření smlouvy prostřednictvím mobilní aplikace přístupné pouze klientovi v jeho mobilním zařízení po zadání jím zvoleného vstupního hesla předchází proces propojení (spárování) tohoto zařízení s mobilní aplikací na základě jednotlivých úkonů klienta prostřednictvím vložení jeho identifikačních údajů. Uvedený způsob elektronického uzavření smlouvy umožňuje zachycení jejího obsahu a určení jednající osoby. Do mobilní aplikace elektronického bankovnictví se nelze přihlásit na žádném jiném než spárovaném zařízení a je pouze na žalovaném, aby neumožnil přístup ke svým přihlašovacím údajům třetí osobě. Žalobkyni je nutno přisvědčit v tom, že jde o zákonem předvídaný a mezi účastníky platně sjednaný způsob uzavření smlouvy, a nadto jde o způsob v bankovní praxi běžně užívaný. Posuzovaný případ je proto v podstatných znacích odlišný od případů, kdy smlouva o úvěru je uzavírána zpravidla s nebankovní společností elektronicky pouze pomocí klientovi zaslaného kódu. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel, tím spíše, že poskytnutý úvěr splácel déle než dva roky.8. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného o nedostatečném zkoumání jeho úvěruschopnosti, a v tomto směru odvolací argumentaci přisvědčil.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Problematikou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, tak i Ústavní soud. Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Nejvyšší soud přitom uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), jsou tyto závěry aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb., a to s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora vztahující se zejména k článkům č. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí při porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele směřují k aplikaci § 580 odst. 1, resp. § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. absolutní neplatnosti právního jednání, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.12. Pro posouzení platnosti posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je proto rozhodující posouzení, zda žalobkyně své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí skutečně dostála. Soudní judikatura se v tomto směru ustálila tak, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, bez toho, aby údaje poskytnuté dlužníkem ověřil, resp. objektivně podložil, bez ohledu na to, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem jak na příjmy, tak i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných a nezbytných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Bylo na žalobkyni, aby prokázala, že svou povinnost uloženou jí shora citovaným ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru splnila. Tato důkazní povinnost žalobkyně (dle § 120 o. s. ř.) je vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Je třeba zdůraznit, že pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost (v daném případě žalobkyni), procesní újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. V řízení před soudem prvního stupně žalobkyně k důkazu předložila předsmluvní formulář – žádost o poskytnutí úvěru obsahující prohlášení klienta (žalovaného), že dosahuje měsíčního příjmu ze závislé činnosti 50 000 Kč a dalších 750 000 Kč ročně z podnikatelské činnosti. Žalobkyně ani po poučení odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s upozorněním na nepříznivé následky nesplnění důkazní povinnosti neoznačila žádné důkazy k prokázání, že správnost tvrzených údajů o příjmech žalovaného žalovaným v žádosti v žádosti ze dne 12. 3. 2022, z pohledu posouzení schopnosti splácet další úvěr zcela stěžejních, prověřila (např. právě výpisem z účtu žalovaného z rozhodné doby). Obezřetnost a důsledné ověření výše žalovaným tvrzených příjmů byla přitom namístě již s ohledem na zjištění žalobkyně, že žalovaný uvedl v žádosti nepravdivé údaje o neexistenci úvěrových závazků, ačkoli v té době splácel několik úvěrů nejen žalobkyni, ale i dalšímu věřiteli.15. Za takového stavu lze proto uzavřít, že žalobkyně rezignovala na povinnost ověřit příjmy žalovaného, a tudíž je na místě závěr, že při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru s odbornou péčí nejednala. Skutečnost, že žalovaný shodou okolností v daném případě splácel úvěr řadu měsíců, není podstatná, neboť těžiště závěru soudu o řádném zkoumání úvěruschopnosti nemůže spočívat na zpětném zjištění, zda dlužník úvěr splácel. V takovém případě by byla otázka platnosti smlouvy ponechána do značné míry náhodě. Řádné posouzení úvěruschopnosti jako objektivní, racionální proces zjištění, ověření a vyhodnocení podstatných údajů o příjmech, výdajích a závazcích dlužníka před poskytnutím úvěru pochopitelně zcela nevylučuje riziko, že dlužník nakonec úvěr řádně splácet nebude, stejně tak může nastat situace, kdy je dlužník fakticky schopen úvěr splácet, ačkoli jeho úvěruschopnost zkoumána nebyla. Je to nesplnění zákonné povinnosti žalobkyně, které má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Žalovaný plněním žalobkyně získal částku 33 000 Kč a vrátil celkem 21 603,03 Kč, je proto povinen žalobkyni zaplatit dalších 11 396,97 Kč. Na „sjednaný“ úrok ani další příslušenství žalobkyně právo nemá.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, je na soudu, aby rozhodl o splacení jistiny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).18. Odvolací soud neshledal důvody k tomu, aby se odchýlil od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v označených rozhodnutích. Břemeno tvrzení a důkazní o svých poměrech významných pro určení časových podmínek vrácení jistiny nese žalovaný, neboť jde o okolnosti, které mu prospívají a výše uvedené o určení splatnosti dosud nevrácené jistiny nikterak nepotlačuje zásadu projednací, jež se v občanském soudním řízení sporném uplatňuje a jejímž projevem je právě povinnost účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy (§ 101 o. s. ř.). Pokud žalovaný zůstal v řízení pasivní, nezbývá než vyjít z toho, že okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o tom, že možnostem žalovaného odpovídá plnění rozložené do splátek či plnění jednorázové s delší lhůtou k plnění, nebyly zjištěny. Odvolací soud proto žalovanému uložil povinnost vrátit na základě neplatné smlouvy poskytnuté plnění do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1, věta prvá o. s. ř.). Jelikož prodlení žalovaného může nastat až uplynutím této lhůty, která ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nezačala běžet, natož aby marně uplynula, nelze žalobkyni přiznat v tomto řízení zákonný úrok z prodlení.19. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 396,97 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 12 895,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 439,59 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 20 819,72 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 175,80 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 819,72 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení.20. Vzhledem ke změně rozsudku bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to podle zásady poměrného úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.). Převážně úspěšnému žalovanému (se zohledněním příslušenství), který byl zastoupen ustanovenou opatrovnicí z řad advokátů na náklady státu, náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 31 %. Jeho účelně vynaložené náklady sestávají z odměny za zastupování za každý z 6 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, účast u jednání okresního soudu, podání odvolání, účast u dvou jednání odvolacího soudu ve dnech 16. 4. a 29. 4. 2026) ve výši 2 100 Kč podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), 6 režijních paušálů k těmto úkonům po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovného opatrovnice k odvolacím jednáním při obousměrné vzdálenosti 40 km, kombinované spotřebě benzínu , hodnota, l/100 km, ceně pohonných hmot 34,70 Kč/litr (za použití vyhlášky č. 573/2025 Sb.) v požadované nižší částce 317 Kč, náhradě za promeškaný čas v rozsahu 2 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem náklady řízení žalovaného činí 15 917 Kč a odvolací soud proto podle § 149 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na účet Okresního soudu v Litoměřicích na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 934,30 Kč v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).21. O výši odměny a hotových výdajů ustanovené opatrovnice placených státem rozhodne okresní soud (§ 140 odst. 2 o. s. ř.) samostatným usnesením nezávisle na výroku o náhradě nákladů řízení.
Перевод на русский: GigaChat-2, 02.10.2026. Машинный перевод, вычитывается редакцией.
Реквизиты
| Страна | Чехия |
| Орган | Министерство юстиции Чехии — база судебных решений |
| Вид | судебное решение |
| Язык | cs |
| Дата документа | 2026-04-29 |
| Объём | 22 528 знаков |
| Редакций | 1 |
| Впервые увидели | 2026-10-02 |
| Проверен | 2026-11-16 05:17 |
| uuid | 827969af-9e49-4546-af0f-184dc5e754d0 |
| ecli | ECLI:CZ:KSUL:2026:12.Co.427.2025.1 |
| typ | JUDGEMENT |
| spisova znacka | 12 Co 427/2025-73 |
| predmet | o zaplacení 24 292,65 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2025, č.j. 12 C 94/2025-44 |
| soud | KSUL |
| soudce | JUDr. Jiří Krahula |
| rozhodnuto | 2026-04-29 |
| zverejneno | 2026-10-01 |
Темы
Почему документ в базе
Отбор сработал на этих совпадениях, суммарный вес 3.
-
elektronick podpis
текст
Цифровая идентификация и госуслуги
…ti žalovaného. za irelevantní označila odvolací námitky stran neprokázání přičitatelnosti elektronického podpisu s tím, že v řízení byl prokázán proces schválení, který v digitálním prostředí bezpečně p…
-
elektronick podpis
текст
Цифровая идентификация и госуслуги
…dem k tomu, že dlouhodobě vedla účet žalovaného, byla jeho identifikace a autentizace při elektronickém podpisu provedena prostřednictvím již dříve ověřených přístupových údajů. pouze žalovanému byly t…
-
elektronick podpis
текст
Цифровая идентификация и госуслуги
…ů. pouze žalovanému byly totiž vydány přístupové údaje do elektronického bankovnictví a k elektronickému podpisu po řádném ověření jeho totožnosti. žalovaný existenci smlouvy a svůj podpis po dobu více…
Аннотация
Суд рассмотрел апелляционную жалобу гражданина против решения суда первой инстанции о взыскании задолженности по потребительскому кредиту. Заявитель оспаривал правомерность заключения договора и процедуры проверки кредитоспособности, утверждая недостаточную доказательную базу. Апелляционный суд подтвердил обоснованность выводов нижестоящего суда относительно наличия кредитного обязательства и правильности оценки кредитоспособности заявителя. В результате заявитель обязан выплатить указанную сумму долга с учетом процентов и штрафов, а также возместить судебные расходы истцу. Полный текст документа в базе пока отсутствует.
Редакции документа
| Редакция | Загружена | Формат | Объём | |
|---|---|---|---|---|
| Редакция 1 открыта | 2026-10-02 02:26 | json | 22 528 зн. | txt |