Пульс · Документы · Чехия · Министерство юстиции Чехии — база судебных решений

Федеральный районный суд Праги: взыскание задолженности по договору займа

4 C 228/2025-50 — zaplacení 18 835,78 Kč s příslušenstvím

судебное решение 2026-07-30 21 442 знаков Цифровая идентификация и госуслуги
Скачать На сайте источника
Действующая редакция. Последнее изменение зафиксировано 2026-10-23.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18 835,78 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž žalobce požadoval zaplacení úroku ve výši 60 % ročně z částky 18 835,78 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 18 835,78 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 18 835,78 Kč s úrokem ve výši 60 % ročně z částky 18 835,78 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 18 835,78 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení. Žalobce prostřednictvím společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , se , adresa, (dále též jen „, právnická osoba, “ nebo „poskytovatel platebních služeb“), jež je provozovatelem webového portálu http://www., Anonymizováno, .cz, uzavřel s žalovanou dne 21. 11. 2023 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalované poskytl částku 30 000 Kč. Žalovaná byla povinna splácet žalobci poskytnutou zápůjčku ve splátkách po 2 014 Kč měsíčně spolu s úroky ve výši 60 % ročně, žalovaná se však dostala do prodlení. V souladu se smlouvou se přitom v případě prodlení se splátkou, které překročí kalendářní měsíc, stává celková dlužná částka splatnou a dochází též ke kapitalizaci příslušenství a smluvní úrok se stává součástí jistiny. K zesplatnění zápůjčky došlo ke dni 10. 2. 2025. Mezi účastníky byla následně dne 26. 2. 2025 uzavřena dohoda o splátkovém kalendáři obsahující uznání dluhu žalované co do výše 30 835,78 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 3 000 Kč s tím, že v případě prodlení s úhradou splátky se stává splatným celý dosud nesplacený dluh, a to 1. dnem prodlení. Žalovaná v souladu s dohodou uhradila pouze čtyři splátky po 3 000 Kč, tedy celkem 12 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že z předložených výpisů z účtu žalované bylo zřejmé, že má stabilní příjem ze zaměstnání (u společnosti , Anonymizováno, ), a do toho i další příjmy od fyzických osob, celkem má příjmy 20 297 Kč za měsíc. Výdaje má na běžné životní potřeby a velká část výdajů pokrývá volný čas žalované. Dále byla provedena lustrace žalované v rejstřících. Žalobce nesouhlasí s aplikací zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ve věci se jedná o smlouvu uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.3. Na základě předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.4. Žalobce se společností , právnická osoba, uzavřel dne 20. 10. 2023 „Smlouvu o spolupráci“ a v jejím čl. 2 se poskytovatel platebních služeb zavázal pro žalobce jakožto investora mj. prověřit zájemce o financování v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, zajistit uzavření smlouvy o zápůjčce a poukázání částky zaslané žalobcem (a snížené o odměnu podle čl. 4 této smlouvy) na účet dlužníka, zajistit správu zápůjčky, či zasílat upomínky a předžalobní výzvu (pokus o smír). Naproti tomu žalobce jako investor se mj. zavázal přenechat poskytovateli platebních služeb odměnu za činnosti uvedené v čl. 2 smlouvy o spolupráci a všechna plnění od dlužníka poukázat na účet společnosti , právnická osoba, do 10 dnů od jejich obdržení; v případě prodlení s plněním této povinnosti se zavázal uhradit společnosti , právnická osoba, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové částky zápůjčky. Odměna mezi stranami smlouvy byla upravena v čl. 4.1 písm. a) smlouvy o spolupráci ve výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč. Nárok na odměnu přitom poskytovateli platebních služeb vznikl okamžikem uzavření smlouvy o zápůjčce.5. V listině označené jako „Smlouva o zápůjčce “ ze dne 21. 11. 2023 se žalobce (jako věřitel) zavázal poskytnout žalované (jako dlužníku) zápůjčku bezhotovostním převodem do 5 pracovních dnů od účinnosti smlouvy. Současně tato listina obsahuje ujednání, podle kterého věřiteli náleží jednorázová platba za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč, a dlužník souhlasí a bere na vědomí snížení výše poskytnuté zápůjčky o tuto částku. Listina dále obsahuje závazek žalované splatit celkovou dlužnou částku 56 392 Kč ve 28 měsíčních splátkách po 2 014 Kč splatnými k 21. dni každého měsíce. Smlouva je podepsána podpisovými kódy žalobce a žalované, přičemž žalované byl tento unikátní kód zaslán prostřednictvím e-mailu dne 21. 11. 2023 (e-mailová komunikace). Žalovaná se před uzavřením smlouvy identifikovala fotokopií svého občanského průkazu, kterou žalobce doložil. Žalobce současně dosud eviduje osobní údaje žalované (přehled údajů ID , Anonymizováno, ). Žalovaná byla dne 21. 11. 2023 lustrována v centrální evidenci exekucí s tím, že k její osobě nebyly nalezeny žádné výsledky.6. Z výpisu z bankovního účtu žalované za měsíce srpen až říjen 2023 soud zjistil, že konečný zůstatek na tomto bankovním účtu činil k v měsících srpnu a září 0 Kč a v měsíci říjnu pak 2 840,02 Kč. Žalované byl na tento bankovní účet připisován příjem od společnosti , Anonymizováno, v průměrné výši 13 785 Kč měsíčně, dále nahodilé příjmy od fyzických osob. Z předložených výpisů je současně zřejmé, že žalovaná splácela další úvěry, konkrétně nebankovním institucím , právnická osoba, . a , právnická osoba, , současně v měsíci srpnu 2023 obdržela částku 4 000 Kč od společnosti , právnická osoba, ., v měsíci září 2023 pak částku 5 000 Kč od , právnická osoba, Prostřednictvím tohoto účtu žalovaná dále prováděla platby označené jako „Nájem“ ve výši 11 000 Kč měsíčně.7. Dne 26. 2. 2025 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o splátkovém kanceláři a uznání dluhu, v rámci níž žalovaná výslovně uznala svůj dluh co do důvodu (dluh ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 11. 2023 ke dni zesplatnění, tj. ke dni 10. 2. 2025) a co do výše 30 835,78 Kč. Dlužnou částku se žalovaná zavázala uhradit v deseti měsíčních splátkách po 3 000 Kč a jedenácté splátce ve výši 835,78 Kč, a to vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, až do úplného zaplacení dlužné částky. Mezi účastníky bylo ujednáno, dostane-li se žalovaná do prodlení s úhradou byť jediné splátky, ztrácí výhodu splátek a dosud nesplacený dluh se stává splatným prvním dnem prodlení s úhradou dané splátky. Žalobce má v případě prodlení žalované s úhradou byť jediné splátky nárok na úroky dle smlouvy o zápůjčce, výslovně pak na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý i započatý den prodlení. Podpis žalované na dohodě byl úředně ověřen.8. Dle splátkového kalendáře žalovaná uhradila celkem čtyři splátky po 3 000 Kč, splátku splatnou dne 20. 6. 2025 neuhradila.9. Dopisem ze dne 7. 8. 2025 vyzval žalobce prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k úhradě částky 21 226,12 Kč do 10 pracovních dnů od doručení této výzvy. Tato předžalobní výzva byla podána k poštovní přepravě následujícího dne (podací lístek).10. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 18. 9. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že „přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Dle § 2392 odst. 1 o. z. platí, že „při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.“11. Soud vzal za prokázané, že smlouva byla sjednána pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 a § 562 odst. 1 o. z. a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 téhož zákona. Ke kontraktaci smlouvy došlo způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu (který je tvořený zadáním jedinečného kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní, kam měli po provedené registraci a ověření totožnosti přístup pouze účastníci), a který je pro uzavření spotřebitelské smlouvy postačující (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014, nebo Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).12. Soud předesílá, že ačkoliv se závazkový vztah mezi účastníky navenek jeví jako smlouva o zápůjčce uzavřená mezi dvěma fyzickými, nepodnikajícími, osobami, právní poměry mezi účastníky řízení je třeba podrobit stejným nárokům jako v případě spotřebitelského úvěru sjednaného přímo s (podnikajícím) poskytovatelem úvěrů. Nezávisle na tom, že žalobce nevystupoval v daném transakčním vztahu jako podnikatel na úseku poskytování spotřebitelských úvěrů, je nepochybné, že poskytnutí daných peněžních prostředků lze posoudit jako poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které bylo zprostředkováno podnikající právnickou osobou dle § 3 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.13. Spotřebitelský úvěr definují následující skutečnosti: jedná se o aktivní či pasivní formu financování – poskytnutí peněz a úvěr je poskytován či zprostředkováván spotřebiteli (viz § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Daný zákon se vztahuje i na smlouvy, u kterých podnikatelem není zapůjčitel, nýbrž zprostředkovatel, který v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník. Působnost zákona se proto vztahuje i na působení tzv. peer-to-peer platforem (P2P), které zprostředkovávají zápůjčky mezi jednotlivými fyzickými osobami, na které není možné primárně nahlížet jako na podnikatele.14. Společnost , právnická osoba, vykonávala při provozování platformy činnost zprostředkování spotřebitelského úvěru ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. Prostřednictvím svých webových stránek nabízela veřejnosti možnost sjednat spotřebitelský úvěr jménem a na účet investorů coby poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Na svých webových stránkách neposkytuje pouze prostor k inzerci nabídek a poptávek investorů a spotřebitelů (zájemců o zápůjčku), ale sama se na procesu uzavírání zápůjček zásadně podílí, neboť aktivně nabízí neurčitým osobám možnost si sjednat zápůjčku a rovněž jinému okruhu osob možnost poskytnout zápůjčku. Společnost prováděla činnosti směřující k poskytnutí spotřebitelského úvěru jménem a na účet investorů coby poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, zavázala se ověřit správnost údajů uvedených ve smlouvě, posuzovala i úvěruschopnost. Zájemcům o zápůjčku předkládala návrhy na sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru jménem a na účet investorů, se kterými uzavřela smlouvy o spolupráci. Obsah posuzované smlouvy byl připraven společností, která celou transakci zprostředkovala a inkasovala za to od účastníků smlouvy o zápůjčce odměnu (provizi). Z ničeho nelze mít za prokázané, že by žalobce s žalovanou mohli ovlivňovat obsah předmětné smlouvy. Ze smlouvy společnosti rovněž plynuly různé nároky, zejména pro případ porušení smluvních povinností vydlužitele, kdy na základě smluvního zmocnění vymáhala splátky nebo splátky po lhůtě splatnosti.15. Svou povahou byla tedy nepochybně uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, jejíž uzavření v rámci své podnikatelské činnosti zajistila a zprostředkovala primárně společnost , právnická osoba, coby administrátor daného kontraktu. Na žalovanou je tak nutno nahlížet jako na spotřebitele, pročež před poskytnutím peněžních prostředků bylo proto třeba posuzovat úvěruschopnost žalované (ať už společností jako administrátorem, nebo žalobcem) ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Podle uvedeného ustanovení platí, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“.16. Soud vzal za prokázané, že příjmy žalované ze zaměstnání byly ověřeny výpisem z účtu; nahodilé příjmy od fyzických osob však soud za pravidelný příjem nepovažuje. Výdaje žalované nicméně nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny dostatečnými doklady, kdy toliko výpis z účtu nelze v posuzované věci považovat za dostatečný doklad o bonitě žalované, zejména za situace, kdy je zřejmé, že žalovaná byla povinna splácet mnoho úvěru řádech mnoha tisíců korun českých a že čerpala další a další úvěry, současně hradila nájemné ve výši téměř dosahující jejího průměrného měsíčního příjmu. Celkově nebylo možné z předložených listin učinit opodstatněný závěr, že žalovaná bude schopná zápůjčku splatit, a to tím spíše, že byla zatížena mnoha jinými úvěry.17. Poskytovatel úvěru je povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobce (příp. společnost) před uzavřením smlouvy o zápůjčce dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalované a tedy to, zda je schopna úvěr splatit. Žalobce nejednal v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb., který stanovuje, že „poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když nedoložil dostatečné dokumenty stran řádného posuzovaní úvěruschopnosti žalované. Soud proto uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., platí, že „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Jedná se zde přitom o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobce nesplnil svou povinnost dostatečně doložit, že dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované, soud konstatuje, že předložená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., pročež soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky žalované.18. Přestože byla smlouva o úvěru vyhodnocena jako absolutně neplatná, žalovaná svým právním jednáním spočívajícím v uzavření dohody o splátkovém kalendáři a uznání dluhu, dne 5. 2. 2025 uznala svůj dluh co do důvodu a výše 30 835,78 Kč. Podle § 2053 o. z. platí, že „Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“ Uznání dluhu tak představuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. V případě uznání dluhu nemusí věřitel vznik dluhu ani jeho výši v době uznání prokazovat, důkazní břemeno přechází na dlužníka, který prokazuje neexistenci dluhu. Přestože byl výše přijat závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce a v této souvislosti zřejmě také o neexistenci alespoň části uznaného dluhu, již se ustálil názor, že neexistence uznaného dluhu není platnosti uznání na překážku. Jinak by zcela postrádala smysl vyvratitelná domněnka, kterou uznání zakládá (srov. ŠTOS, Jakub. § 2054. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník. Vybraná ustanovení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné z: beck-online.cz.). Žalovaná přitom tuto domněnku v řízení nikterak nevyvrátila, naopak zůstala zcela nečinná. Soud má proto za prokázané, že k 5. 2. 2025 činila výše dluhu žalované vůči žalobci částku 30 835,78 Kč, neboť co do této výše žalovaná svůj dluh uznala, přitom jako důvod tohoto dluhu výslovně označila smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 11. 2023.19. Na základě shora předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že na částku uznaného dluhu ve výši 30 835,78 Kč žalovaná dle tvrzení žalobce, které nerozporovala, uhradila celkem 12 000 Kč. Soud proto žalovanou zavázal k úhradě zbývající části uznaného dluhu ve výši 18 835,78 Kč, přičemž analogicky použil úpravu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., dle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, neboť dluh uznaný dluh vznikl na základě smlouvy podléhající režimu zákona č. 257/2016 Sb.20. Soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“21. V důsledku toho, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.22. Co se týče požadovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky dlužné jistiny ve výši 18 835,78 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 60 % ročně z částky 18 835,78 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení, v této části soud žalobu zamítl, neboť požadované úroky a úroky z prodlení byly sjednány absolutně neplatnou smlouvou o zápůjčce, nebyly učiněny součástí výslovného uznání dluhu žalované, byly toliko pouze deklarovány v článku III. dohody o splátkovém kalendáři, a to s výslovným odkazem na smlouvu o zápůjčce, a žalobkyni na ně proto nárok nevznikl.23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť úspěch a neúspěch ve věci každého z účastníků (při kapitalizaci požadovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí) je téměř shodný.

Перевод на русский: GigaChat-2, 23.10.2026. Машинный перевод, вычитывается редакцией.