Что изменилось

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 900 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 422 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 322 Kč od 16. 7. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 322 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 10. 5. 2024, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . prostřednictvím webové stránky http://www., Anonymizováno, .cz. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaný akceptoval. K posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr žalobkyně uvedla, že před sjednáním smlouvy původní věřitelka provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, Nebankovní registr klientských informací a Bankovní registr klientských informací), a dále výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž jí nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel na bankovní účet finanční prostředky ve výši 8 500 Kč, které se zavázal splatit do 15. 7. 2024. Dle sdělení žalobkyně uhradil žalovaný 3 600 Kč, které původní věřitelka započetla na úrok z prodlení. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 570,49 Kč, úroku ve výši 251,51 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 322 Kč od 16. 7. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 10. 5. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, jejímž předmětem byl závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 500 Kč a tomu odpovídající závazek žalované vrátit žalobkyni peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 36 % ročně a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 963,77 Kč do 30 dnů od odeslání finančních prostředků. Pro případ překročení doby splatnosti byl sjednán poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 570,49 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s článkem IV. odst. 3 smlouvy. Dle doloženého potvrzení o provedení transakce byla dne 10. 5. 2024 zaslána ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného částka 8 500 Kč. Žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru, Formulář pro informace o spotřebitelském úvěru za účelem sjednání nové smlouvy, kterou se mění způsob placení a Dodatek ke smlouvě o půjčce, který stanovil nový poplatek za poskytnutí úvěru a nové datum splatnosti úvěru.4. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, předložila žalobkyně příslušný formulář, z něhož vyplývá, že žalovaný je zaměstnancem s měsíčním příjmem 17 127 Kč, s výdaji ve výši 7 000 Kč měsíčně, s výdaji na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně, ostatními měsíčními výdaji ve výši 1 000 Kč a s existující splátkou nebankovních úvěrů ve výši 3 000 Kč.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 8. 2025; v tomto oznámení byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 23 774,88 Kč ve lhůtě tří dnů. Předžalobní výzva ze dne 21. 8. 2025 k úhradě celkové částky 29 485,88 Kč do tří dnů byla dle podacího lístku žalovanému odeslána téhož dne.6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaný mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. V souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7 „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala tak, že provedla lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, a dále výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Přitom žádná listina dokládající výši příjmů a výdajů žalovaného, z níž by právní předchůdkyně mohla vycházet, soudu nebyla předložena; původní věřitelka očividně vycházela z tvrzení žalovaného, aniž by si jejich pravdivost jakkoli prověřila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by příjmy a výdaje žalovaného byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy jakkoli prověřovány a ke svému tvrzení, že byly provedeny lustrace žalovaného v příslušných registrech, nedoložila žádné výstupy, nezbylo soudu než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu proto soud považoval za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu (částku, kterou čerpal), a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.16. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.17. Vzhledem k tomu, že žalovanému byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 8 500 Kč, na které zaplatil podle sdělení žalobkyně 3 600 Kč, soud žalovaného zavázal k úhradě částky 4 900 Kč. Co se týče splatnosti nároků vzniklých z titulu bezdůvodného obohacení, vyšel soud z právního názoru navazujícího na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodou, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému byla v nedávné době zahájena další dvě civilní řízení, kde je žalován v důsledku nesplácení jiných úvěrů či zápůjček; jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, což není v možnostech soudu zjistit. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou již předmětem soudních řízení, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení vyčerpané jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku.18. Soud naopak žalobu zamítl co do částky 7 422 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 322 Kč od 16. 7. 2024 do zaplacení.19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl převážně úspěšný žalovaný, jemuž by náležela poměrná náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.