Федеральный верховный суд Чехии: нарушение требований закона о потребительском кредите

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 999 Kč do konce měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se, co do zaplacení 12 001 Kč, úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 1. 5. 2026 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 20. 1. 2026 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 15. 4. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , podle které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný však zaplatil toliko 4 splátky po 3 000 Kč a následně se již dostal do prodlení, proto žalobkyně celý zůstatek úvěru prohlásila ke dni 21. 12. 2025 splatným.2. Žalovaný k věci uvedl, že nějakou smlouvu po internetu se žalobkyní uzavíral a částku 15 000 Kč obdržel. Na stránkách žalobkyně vyplnil své osobní údaje, vyfotografoval občanský průkaz a poslal žalobkyni pracovní smlouvu. Nic dalšího žalobkyně nevyžadovala. Smlouvu viděl až poté, co všechno na internetu potvrdil, neboť teprve poté mu byla doručena ve formě pdf včetně příloh. Informaci o úroku tak v době potvrzení na stránkách žalobkyně neměl.3. Z listiny nazvané smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, včetně příloh soud zjistil, že obsahuje údaje o žalobkyni a žalovaném a dále ujednání, že žalobkyně žalovanému poskytne úvěr ve výši 15 000 Kč na jeho účet č. , č. účtu, . Naproti tomu by měl žalovaný žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 20 % měsíčně ve 12 splátkách tak, že v 11 splátkách bude splácet částkou 3 000 Kč úrok a ve dvanácté splátce zaplatí jak úrok ve výši 3 000 Kč, tak jistinu ve výši 15 000 Kč. Smlouva neobsahuje vlastnoruční ani zaručený elektronický podpis žalovaného či jakýkoli jiný elektronický podpis. Další skutková zjištění soud z této listiny pro níže vyložený právní názor nečinil, stejně jako z listiny nazvané předsmluvní informace a zpracování osobních údajů. Z fotografie občanského průkazu a kartičky pojištěnce soud zjistil, že se jedná o doklady žalovaného.4. Z detailu pohybu – platba převodem uvnitř banky soud zjistil, že žalovaný žalobkyni dne 15. 4. 2025 zaplatil 1 Kč.5. Z detailu pohybu – platba převodem uvnitř banky soud zjistil, že žalobkyně žalovanému na účet číslo , č. účtu, vyplatila dne 15. 4. 2025 částku 15 000 Kč.6. Z listiny nazvané Bankovní historie - smlouva č. , hodnota, - , Anonymizováno, data soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť se jedná o data ve formátu, který nelze bez příslušného softwaru rozumně přečíst. Mělo by se jednat o data za období od 16. 10. 2024 do 14. 4. 2025 s tím, že počáteční disponibilní zůstatek tohoto období činil 0 Kč a konečný 1,02 Kč. Co se jednotlivých transakcí v tomto období týče, zůstává tato listina pro soud bez příslušného softwaru či alespoň vysvětlivek nepoužitelná.7. Z listiny nazvané datový výstup z Credit Info CEE soud zjistil, že žalobkyně ke dni 14. 4. 2025 evidovala, že žalovaný nemá aktivní insolvenci, exekuci a ani v registru SOLUS není veden.8. Z dopisu ze dne 21. 12. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně oznamoval žalovanému, že byl úvěr zesplatněn, on převzal zastoupení žalobkyně a současně žalovaného vyzval k zaplacení celkem 29 912,26 Kč, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán 21. 12. 2025.9. Z jednotlivých upomínek a emailů soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť pro projednávaný případ tyto listiny neobsahovaly žádné relevantní informace.10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím k tvrzení účastníků soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a fotografií jeho občanského průkazu a kartičky pojištěnce a dne 15. 4. 2025 mu poukázala na účet 15 000 Kč. Žalovaný pak žalobkyni naopak zaplatil 4 * 3 000 Kč a 1 Kč k tomu, celkem tedy 12 001 Kč.11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, již měl být úvěr zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu, stejně jako k tvrzení žalovaného, že smlouvu v PDF formátu obdržel a mohl celou přečíst až poté, co na internetu veškeré údaje odklikal (jinými slovy řečeno přijal nabídku na uzavření smlouvy) považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.18. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).19. V projednávaném případě žalobkyně zevrubně uvedla, jak zkoumala příjmy a výdaje žalovaného a které všechny informace ověřovala, nicméně jediný důkaz, který k tomu nabídla byl přehled pohybů na účtu žalovaného v datovém formátu JSON, k jehož přečtení soud nedisponuje potřebným softwarem a žalobkyně konkrétní vysvětlivky neposkytla. Z dat v tomto formátu se však podařilo zjistit, že ke dni 16. 10. 2024 měl žalovaný na účtu zůstatek 0 Kč a ke dni 14. 4. 2025 pak 1,02 Kč. Jak žalobkyně dospěla k závěru, že při takto nízkém zůstatku bude mít žalovaný měsíčně 3 000 Kč na splátku úroků a po 11 měsících našetří 18 000 Kč na splátku úroků a jistiny, zůstalo soudu skryto, resp. žalobkyně tuto svou úvahu soudu nikterak neosvětlila. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou i podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.20. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 12 001 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 2 999 Kč.21. Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Poskytovatel úvěru tak má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).22. V současné době je žalovaný stále v tíživé finanční situaci, nicméně od 8. 6. 2026 bude nastupovat do nového zaměstnání a měl by tak mít příjem na to, dlužnou částku zaplatit..23. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2 999 Kč, a to ve lhůtě podle možností žalovaného, tedy do konce měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, což je nejen v souladu se shora uvedeným výkladem § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale ani to není doba nikterak nepřiměřená z hlediska obecného chápání.24. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 12 001 Kč, úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 1. 5. 2026 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.25. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, tudíž soud toto právo nepřiznal žádnému z účastníků.