I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 997 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 26. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 10 438 Kč spolu s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 25 304 Kč od 26. 9. 2025 do 25. 12. 2025, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 25 304 Kč od 26. 12. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 307 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 294,30 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 10. 11. 2025, ve znění jejího doplnění, domáhala zaplacení částky 30 435 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 28. 1. 2025 se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 29. 1. 2025 na účet žalovaného č. , č. účtu, a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Uvedla, že se žalovaný zavázal vrátit jí úvěr včetně úroků z poskytnutého úvěru, tj. částku ve výši 40 000 Kč ve 25 ti měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje 20. 2. 2025. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalovaného, které si následně ověřila a nahlédnutím do registrů jako CEE, IŘ, KN, REPI, CRIF a vlastní databáze. Poukázala i na to, že vycházela z doložených příjmů žalovaného z pracovního poměru, které ověřila prostřednictvím výplatních pásek za měsíce 11/2024 a 12/2024 a z výpisů z bankovního účtu za období 9/2024 až 12/2024, přičemž průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 22 942,25 Kč. Tvrdila, že tyto údaje dále ověřovala telefonicky u zaměstnavatele. Žalobkyně dále sdělila, že při posuzování výdajové stránky zohlednila náklady na bydlení ve výši 8 500 Kč měsíčně, případně vycházela i z normativních nákladů na bydlení, a dále životního minima jednotlivce. Na základě těchto údajů dospěla k závěru, že při příjmu žalovaného bude schopen hradit sjednanou měsíční splátku úvěru ve výši 1 600 Kč, když mu i po odečtení běžných nákladů zůstane dostatečný disponibilní zůstatek. Žalovaný však neplnil řádně a včas svůj závazek, když žalobkyni uhradil 1 Kč (v rámci uzavření smlouvy tzv. verifikační platbu) a dále za období od 20. 2. 2026 do 21. 5. 2026 částku 7 502 Kč, celkem tedy 7 503 Kč, žalobkyně tak celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 25. 9. 2025. K tomuto dni byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 5 297 Kč (jistina 3 090 Kč + úrok 2 207 Kč) a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 22 214 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení nákladů vynaložených za zaslání tří upomínek vždy po 100 Kč a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 1 497 Kč, a to za prodlení žalovaného se splacením tří řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalovanému rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného úvěru, tj. z částky 27 511 Kč, kterou kapitalizovala za období od 26. 9. 2025 do 5. 11. 2025 částkou 1 127 Kč, jakož i úrok ve výši 2 207 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 25. 9. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání – žalobkyně výslovně přímo v žalobě, žalovaný konkludentně, neboť se k výzvě soudu nijak nevyjádřil.3. Soud tak při rozhodování vycházel z listin založených žalobkyní, z nichž zjistil následující skutkový stav:4. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěry ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.5. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 1. 2025 soud zjistil, že smlouva neobsahuje podpis žádné ze stran, pouze v kolonce pro podpis zákazníka je uvedeno, že zákazník podepsal smlouvu verifikační platbou dle č. XII. bod 1 smlouvy o úvěru. Podle smlouvy představoval účel úvěru provizi zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč. Celková výše spotřebitelského úvěru činila 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 25 ti měsíčních splátkách po 1 600 Kč, počínaje dnem 20. 2. 2025. Celkově měl žalovaný uhradit částku 40 000 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční roční úroková sazba 28,17 %. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na jeho účet č. , č. účtu, . Podle článku II. písm. b) Smlouvy byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalovanému na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovaným a zprostředkovatelem. Žalovaný se dále ve smlouvě měl zavázat uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že obsahují zákonem vymezené předsmluvní informace. Součástí smlouvy byly rovněž údaje o žalovaném, tedy, že je rozvedený, nemá vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním bytě, je zaměstnán u spol. , právnická osoba, . s příjmem 22 300 Kč. Příjem domácnosti byl uveden ve výši 0 Kč, výdaje na bydlení ve výši 8 500 Kč, žalovaný neměl splácet jiný úvěr.6. Podle formuláře Výdaje a příjmy spotřebitele, Závazky spotřebitele – čestné prohlášení žalovaného ze dne 28. 1. 2025 o jeho závazcích, výdajích, příjmech je zřejmé, že žalovaný měl uvést, že je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, pobírá mzdu ve výši 22 300 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 8 500 Kč na bydlení (voda, energie, paliva a nájemné či jiná obdobná platba). Jiné další výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný měl prohlásit, že nemá žádnou exekuci a není veden v insolvenčním rejstříku. Formulář neobsahuje žádný podpis žalovaného ani žalobkyně.7. V posouzení úvěruschopnosti zákazníka učiněného samostatným zprostředkovatelem ze dne 28. 1. 2025 byly uvedeny údaje o žalovaném, tedy, že je rozvedený, bydlí ve vlastním bytě, nemá vyživovací povinnost, průměrný čistý příjem činí 22 300 Kč, příjmy domácnosti 0 Kč, výdaje na bydlení 8 500 Kč, splátky úvěrů 0 Kč. Žalobkyně při zohlednění normativních nákladů na bydlení, životního minima a nezabavitelné částky došla k výpočtu 12 842 Kč, jakožto zbývající částce zákazníka. Součástí posouzení byl výpis z katastru nemovitostí, výplatní lístek za měsíc listopad s částkou k výplatě 23 108 Kč a za měsíc prosinec s částkou k výplatě 24 693 Kč, dále částečný výpis z účtu za měsíc říjen a prosinec 2024 prokazující pouze výši mzdy a částečný výpis z účtu za měsíc listopad 2024, ze kterého je patrná mzda a dále došlá částka 100 000 Kč od , jméno FO, (bez specifikace), jakož i potvrzení o zaslání mzdy a výpis z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, oba bez záznamu.8. Z kopie občanského průkazu a výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaný je rozvedený a ke dni 28. 1. 2025 byl vlastníkem bytu na adrese , adresa, .9. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, částku ve výši 27 500 Kč dne 29. 1. 2025. Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 29. 1. 2025 vyplývá, že žalobkyně vyplatila na účet zprostředkovatele č. , č. účtu, částku 2 500 Kč.10. Poukázání částky 27 500 Kč žalovanému na účet dne 29. 1. 2025 prokazuje rovněž výpis z účtu žalovaného za měsíc leden 2025 zaslaný soudu za účelem poskytnutí součinnosti , právnická osoba, . dne 10. 4. 2026 se sdělením, že jeho majitelem je žalovaný. Z výpisu je rovněž zřejmé, že žalovaný měl konečný zůstatek ve výši – 15 800 Kč a že čerpal další finanční prostředky od spol. , právnická osoba, . dne 2. 1. 2025 ve výši 8 000 Kč, od spol. , právnická osoba, . dne 6. 1. 2025 ve výši 34 000 Kč, od spol. , právnická osoba, dne 9. 1. 2025 ve výši 10 000 Kč, od spol. , právnická osoba, dne 15. 1. 2025 ve výši 38 000 Kč, od spol. , právnická osoba, . dne 19. 1. 2025 ve výši 9 870 Kč. Žalovaný měl sjednaný kontokorent do výše 19 000 Kč.11. Z e-mailu žalobkyně soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky 1 Kč na účet žalobkyně, přičemž z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 29. 1. 2025 částku 1 Kč.12. Z listiny nazvané Bonita smlouvy a tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 7 503 Kč.13. Z upomínky ze dne 27. 7. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky 2 097 Kč a z upomínky ze dne 25. 8. 2025, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky 3 697 Kč a uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady za upomínání ve výši 200 Kč. Čestným prohlášením a seznamem odeslaných upomínek žalobkyně doložila jejich odeslání prostřednictvím společnosti Sokordia.14. Oznámením o zesplatnění - předžalobní výzvy ze dne 25. 9. 2025 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň mu byla poskytnuta lhůta v délce 10 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Odeslání výzvy žalovanému žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem z téhož dne.15. Z ostatních předložených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení skutkového stavu.16. Po zhodnocení výše uvedených listin vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 27 500 Kč, která mu byla připsána na účet č. , č. účtu, dne 29. 1. 2025. Žalovaný na dluh uhradil částku ve výši 7 503 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané výzvy.17. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.18. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy19. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy20. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý22. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat23. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 124. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.25. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy26. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat27. Soud dále vycházel z § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.28. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o. z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující, označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.29. Soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že s žalovaným uzavřela písemnou smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelský úvěr, jak je zřejmé z charakteru smlouvy. Z provedených důkazů však vyplývá, že smlouva měla být uzavřena nikoliv v listinné podobě, ale podobě elektronické. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel, neboť smlouvu nijak nepodepsal. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že ten uzavřel smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.30. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o. z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.31. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že vycházela z doložených příjmů žalovaného a provedla kontrolu v dostupných registrech, z předložených listin vyplynulo, že její posouzení bylo neúplné a převážně formální povahy. Soud především konstatuje, že žalobkyně dostatečně nezjistila ani neověřila skutečnou výdajovou stránku žalovaného. V podkladech byla zohledněna toliko částka 8 500 Kč měsíčně na bydlení, případně obecně normativní náklady na bydlení a životní minimum, aniž by byly jakkoli konkrétně zjišťovány či doloženy další pravidelné nebo skutečné výdaje žalovaného. Formulář obsahující údaje o příjmech a výdajích navíc neobsahuje podpis žalovaného, a nelze tedy mít za prokázané, že uvedené údaje skutečně poskytl. Soud dále přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně předložila pouze částečné výpisy z bankovního účtu žalovaného, které neumožňují učinit úplný a spolehlivý závěr o jeho skutečné finanční situaci, zejména o struktuře a rozsahu jeho běžných výdajů. Za těchto okolností měla žalobkyně postupovat s náležitou odbornou péčí a vyžádat si od žalovaného kompletní výpisy z jeho účtu za relevantní období, což však neučinila. Z výpisu za měsíc leden 2025 je zřejmé, že žalovaný měl v daném období vyšší výdaje než příjmy, když jeho účet vykazoval záporný konečný zůstatek. Z této skutečnosti lze důvodně usuzovat, že obdobná finanční situace žalovaného, spočívající v nedostatečné schopnosti krýt své výdaje z běžných příjmů, přetrvávala i v předcházejících měsících. Žalovaný v době bezprostředně před uzavřením smlouvy čerpal více úvěrů u různých poskytovatelů v celkové výši přesahující 90 000 Kč a současně využíval kontokorentní úvěr. Tyto skutečnosti svědčí o výrazném finančním zatížení žalovaného a existenci dalších závazků, které měl splácet. Žalobkyně přesto vycházela z předpokladu, že žalovaný nemá žádné splátky úvěrů. Za této situace soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nevycházela z dostatečných, úplných a věrohodných informací o jeho příjmech a výdajích, neboť opomenula jeho reálné závazky, nezjistila skutečný rozsah jeho výdajů a nezohlednila jeho aktuální finanční situaci, a současně si neopatřila úplné podklady potřebné pro odpovědné posouzení jeho schopnosti úvěr splácet.32. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o. z.33. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.34. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 1. 2025 na jeho bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 7 503 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 19 997 Kč, které je povinen vydat (27 500 Kč – 7 503 Kč). Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 19 997 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 19 997 Kč ode dne 26. 9. 2025, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal důvody (výrok I. rozsudku).35. Ve zbylém rozsahu pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě, neboť tyto nároky pak nejsou uplatněny po právu (výrok II.).36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 218 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 700 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21 % DPH ve výši 504 Kč, celkem tak 4 122 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 65,70 %, vyčíslil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 30 435 Kč, soud žalobu co do částky 10 438 Kč zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve výši 34,30 % od jejího „úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu částečně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně, tedy částku 1 294,30 Kč (po zaokrouhlení). Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).