{"check":null,"uid":"7aceef5d83cef7a1","title":"3 C 60/2026-26 — o zaplacení 16 000 Kč s příslušenstvím","title_generated":false,"country":"Чехия","organ":"Министерство юстиции Чехии — база судебных решений","kind":"case","kind_name":"Судебная практика","lang":"cs","date":"2026-07-09","summary":"Суд отказал кредитору во взыскании 16 000 Kč (включая основной долг, расходы на напоминания и проценты) по договору потребительского кредита. Суд установил нарушение обязанности кредитора оценить платёжеспособность потребителя в соответствии со ст. 8 Директивы 2008/48/ЕС и национальной практикой: проверка опиралась только на заявленные доходы без подтверждения от работодателя и сопоставления с объективными данными о расходах. Поскольку заёмщик уплатил более полученной суммы, неосновательного обогащения нет; стороны не вправе на возмещение судебных издержек.","snippet":"","topics":["Цифровая идентификация и госуслуги"],"status":"ok","error":"","text_len":29782,"versions":1,"url":"https://rozhodnuti.justice.cz/api/finaldoc/0c2d0b24-bfa3-4264-9fc8-58e66a3db85f","first_seen":"2026-09-17","last_checked":"2026-09-17 01:52","relevance":"hit","score":31,"query":"","source_key":"justice_cz","verdict":{"relevance":"hit","score":31,"topics":["Цифровая идентификация и госуслуги"],"need_body":3,"authorities":[],"evidence":[{"topic":"Цифровая идентификация и госуслуги","term":"elektronický podpis","weak":false,"pos":12120,"ctx":"/2016 sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elek","zone":"текст","weight":1},{"topic":"Цифровая идентификация и госуслуги","term":"elektronický podpis","weak":false,"pos":12159,"ctx":"ěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se","zone":"текст","weight":1},{"topic":"Цифровая идентификация и госуслуги","term":"elektronický podpis","weak":false,"pos":12189,"ctx":"e lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým","zone":"текст","weight":1},{"topic":"Цифровая идентификация и госуслуги","term":"elektronick podpis","weak":false,"pos":12228,"ctx":"isem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsob","zone":"текст","weight":1},{"topic":"Цифровая идентификация и госуслуги","term":"elektronický podpis","weak":false,"pos":12423,"ctx":"způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.23. podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronic","zone":"текст","weight":1},{"topic":"Цифровая идентификация и госуслуги","term":"elektronický podpis","weak":false,"pos":12462,"ctx":"1.23. podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektro","zone":"текст","weight":1}],"dropped":[{"topic":"Телеком и инфраструктура","term":"elektronické komunikace","weak":false,"pos":12077,"ctx":"zavření smlouvy.22. podle § 7 zákona č. 297/2016 sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný e","why":"одиночное упоминание (нужно 3)"}]},"last_changed":"2026-09-17","meta":{"uuid":"0c2d0b24-bfa3-4264-9fc8-58e66a3db85f","ecli":"ECLI:CZ:OSBR:2026:3.C.60.2026.1","typ":"JUDGEMENT","spisova znacka":"3 C 60/2026-26","predmet":"o zaplacení 16 000 Kč s příslušenstvím","soud":"OSBR","soudce":"Mgr. Marcela Součková","rozhodnuto":"2026-07-09","zverejneno":"2026-09-16"},"source_url":"https://rozhodnuti.justice.cz/api/finaldoc/0c2d0b24-bfa3-4264-9fc8-58e66a3db85f","text":"I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.\n\n1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 20. 2. 2026, ve znění jejího doplnění, domáhala po žalované zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 6. 2. 2025 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, tzv. „klientského účtu“ smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Úvěr včetně úroku měla žalovaná hradit v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalobkyně dále uvedla, že úvěr byl žalované poskytnut na účet žalované č. , č. účtu, . Úvěruschopnost žalované byla podle tvrzení žalobkyně dostatečně prověřována na základě údajů sdělených žalovanou, ve veřejných databázích a výpisem z účtu žalované za poslední tři měsíce. Žalobkyně zdůraznila, že vycházela z průměrného příjmu žalované ve výši 25 000 Kč, výdajů žalované v celkové výši 16 474 Kč (bydlení 4 000 Kč, náklady domácnosti 4 200 Kč, finanční závazky 7 774 Kč, rezerva 500 Kč) s tím, že finanční zůstatek žalované činil 8 526 Kč. Výsledek lustrací byl bez negativní informace. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná uhradila osm splátek za období od 15. 2. 2025 do 15. 9. 2025, celkem částku 24 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužné úroky. Se splátkou splatnou dne 15. 10. 2025 se žalovaná dostala do prodlení, přičemž ji neuhradila ani na základě zaslaných upomínek. Protože žalovaná nijak nereagovala, žalobkyně dopisem zesplatnila celý úvěr ke dni 21. 1. 2026. Žalobkyně požadovala po žalované neuhrazenou jistinu ve výši 15 000 Kč, náklady za upomínky ve výši 1 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z jistiny ode dne následujícího po uplynutí dodatečné lhůty k plnění poskytnuté žalobkyní žalované, tj. od 5. 2. 2026 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 6. 2. 2025 ve spojení s předsmluvními informacemi bylo zjištěno, že se žalobkyně touto smlouvou měla zavázat poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, a to poukázáním na účet žalované č. , č. účtu, . Úvěr měl být poskytnut na dobu určitou v délce 12 měsíců se splatností ke dni 15. 1. 2026 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 20 % měsíčně, celkem se měla žalovaná zavázat uhradit žalobkyni 51 000 Kč ve sjednaných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Pro případ prodlení žalované s úhradou jejích závazků pak mělo být ujednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované (tzn. náklady na celkem dvě upomínky, vždy ve výši 500 Kč), a na úroky z prodlení v zákonné výši. Pokud by žalovaná ani po upomínkách svůj dluh neuhradila, měly být žalobkyně oprávněna přistoupit k zesplatnění úvěrové jistiny, jejíž součástí se měly stát i sjednané úroky. Úvěrová smlouva měla být uzavřena elektronicky, za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu, zpřístupněném žalované pomocí odkazu a unikátního SMS kódu a po zaplacení tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč žalobkyni z osobního bankovního účtu žalované za účelem ověření identity žalované. Smlouva o úvěru obsahovala podpis žalobkyně, nicméně podpis žalované není na smlouvě připojen. V záhlaví smlouvy je uveden pouze text“ Autorizační doložka, a IP adresa , adresa, , SMS kód , hodnota, a telefonní číslo , tel. číslo, , nicméně ze smlouvy není zřejmé, kdo tuto autorizační doložku připojil, a kdo měl na smlouvu připojit SMS kód. Žalovaná se měla současně zavázat bezprostředně po uzavření smlouvy zřídit ve prospěch žalobkyně inkaso k svému bankovnímu účtu.6. Podle Přílohy č. 1 úvěrové smlouvy - posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, měla být žalovaná svobodná, s jednou vyživovací povinností. V příloze je uvedeno číslo občanského průkazu, číslo bankovního účtu, telefonní číslo , tel. číslo, e-mailová adresa. Průměrný příjem sdělený žalovanou měl činit 25 000 Kč, náklady na bydlení a domácnost celkem 8 000 Kč, finanční závazky 5 000 Kč oproti částkám nalezených na bankovním účtu, tedy příjem 36 956 Kč, náklady na bydlení a domácnost celkem 6 333 Kč, závazky 4 185 Kč. Při zjištění finanční situace žalobkyně tak vycházela z příjmu 25 000 Kč, nákladů na domácnost ve výši celkem 8 200 Kč a finančních závazků nalezených v registru SOLUS ve výši 7 774 Kč. Disponibilní částka zůstatku žalované měla činit 8 526 Kč. Lustrace žalované v dostupných registrech byly bez záznamu. Ani tato příloha nebyla žalovanou podepsána.7. Z výsledku lustrace v registru SOLUS, výstupu databáze neplatných dokladů, výstupu z insolvenčního rejstříku a z centrální evidence exekucí soud zjistil, že u žalované nebyly zjištěny žádné záznamy, vyjma pozitivního výsledku v registru SOLUS s výsledkem 7 774 Kč. Žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalované a průkazu zdravotního pojištění.8. Z bankovní historie žalované za období od 3. 8. 2024 do 31. 1. 2025 soud zjistil, že v měsíci srpnu 2024 žalovaná obdržela od úřadu práce částku 13 561 Kč a 1 532 Kč, dále půjčku od spol. , právnická osoba, . ve výši 10 000 Kč, mezi výdaji byl uveden nájem ve výši 17 000 Kč. V září 2024 žalovaná obdržela od úřadu práce částku 13 561 Kč a 7 914 Kč, dále půjčku od spol. , právnická osoba, . ve výši 7 000 Kč a 18 006 Kč, od spol. , právnická osoba, ve výši 25 000 Kč, mezi výdaji byl uveden nájem ve výši 17 000 Kč a částka 2 000 Kč s označením insolvenčního správce. V říjnu 2024 žalovaná obdržela od úřadu práce částku 13 561 Kč a 6 331 Kč, dále půjčku od spol. , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč, mezi výdaji byl uveden nájem ve výši 17 000 Kč a částka 10 000 Kč s označením advokát. Žalovaná měla debetní úrok ve výši 36,17 Kč. V listopadu 2024 žalovaná obdržela od spol. , právnická osoba, . částku 10 000 Kč, od , jméno FO, částku 80 000 Kč a 18 000 Kč, mezi výdaji byl uveden nájem ve výši 17 000 Kč a částka 10 000 Kč s označením advokát. V prosinci 2024 žalovaná obdržela částku 30 109 Kč od Finančního úřadu (bez označení), mezi výdaji byl uveden nájem ve výši 17 000 Kč a částka 2 000 Kč s označením insolvenční správce. V prosinci 2024 a v lednu 2025 neměla žalovaná jiný příjem než od několika fyzických osob v řádech tisíců i desetitisíců, dále sama vkládala hotovost na účet. Mezi výdaji byl uveden nájem ve výši 17 000 Kč a částka 2 000 Kč s označením insolvenční správce. V lednu měla debetní úrok 34,16 Kč. Žalovaná převážně platila kartou u obchodníků. Příjmy od fyzických osob žalovaná pobírala po celé období.9. Z detailu pohybu ze dne 5. 5. 2025 má soud za prokázané, že dne 6. 2. 2025 byla na bankovní účet č. , č. účtu, připsána z bankovního účtu žalované č. , č. účtu, verifikační platba ve výši 1 Kč pod ID operace , hodnota, .10. Potvrzením o vyplacení úvěru a opakované platební instrukci ze dne 6. 2. 2025 s připojeným detailem pohybu na účtu má soud za prokázané, že dne 6. 2. 2025 byla na účet žalované č. , č. účtu, poukázána částka 15 000 Kč, VS , var. symbol, .11. Upomínkami ze dne 20. 10. 2025 a 5. 11. 2025 žalobkyně opakovaně (e-mailem i písemně) vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky, splatné dne 15. 10. 2025, přičemž za tyto upomínky jí naúčtovala sjednané poplatky vždy ve výši 500 Kč.12. Z předžalobní výzvy a oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 1. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovanou o zesplatnění úvěrové jistiny v důsledku porušení smlouvy a vyzvala ji k zaplacení jistiny, úroku, nákladů na upomínání a nákladů právního zastoupení v celkové výši 29 960,65 Kč nejpozději do 4. 2. 2026 s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této písemnosti žalobkyně prokázala poštovním podacím lístkem z téhož dne.13. Žalované bylo naposledy nabídnuto dne 21. 5. 2026 uzavřít soudní smír k úhradě poloviny dlužné jistiny, nebo úhrady dluhu ve splátkách.14. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav:Žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s úrokem splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Žalovaná na dluh žalobkyni uhradila celkem 24 001 Kč (vertifikační platba 1 Kč + 8 splátek po 3 000 Kč). K posouzení úvěruschopnosti žalované měla žalobkyně k dispozici výpis z jejího bankovního účtu.15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.16. Podle § 562 odst. 1 zákona o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.17. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.20. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; \"elektronickým podpisem\" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; \"zaručeným elektronickým podpisem\" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a \"kvalifikovaným elektronickým podpisem\" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.26. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.27. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o. z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.28. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.29. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.30. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“31. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.32. Podle § 78 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.33. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.34. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.35. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy.36. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované není uveden. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že poté, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ta ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.37. Nad to je rovněž z provedených důkazů zřejmé, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalované. Přestože žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele, neučinila tak. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.38. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla posouzení úvěruschopnosti žalované dostatečným a důkladným způsobem. Přestože měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalované za předchozí období, z nichž bylo možné zjistit její skutečnou finanční situaci, vycházela při hodnocení úvěruschopnosti z údajů, které neodpovídaly obsahu těchto výpisů. Zejména žalobkyně nezohlednila skutečné výdaje žalované. Z bankovní historie bylo zřejmé, že žalovaná pravidelně hradila nájemné ve výši 17 000 Kč měsíčně, zatímco žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z nákladů na bydlení a domácnost v celkové výši přibližně 8 000 Kč. Rovněž nebyly dostatečně zohledněny další platby související se závazky žalované, zejména opakované úhrady označené jako platby insolvenčnímu správci a advokátovi. Finanční situace žalované tak byla žalobkyní vyhodnocena na základě podstatně nižších výdajů, než jaké skutečně vyplývaly z předložených podkladů. Současně soud považuje za významné, že z bankovních výpisů bylo patrné opakované čerpání dalších úvěrů a zápůjček od více poskytovatelů úvěrových služeb, konkrétně společností , právnická osoba, ., , právnická osoba, a , právnická osoba, . Tyto příjmy nepředstavovaly vlastní pravidelné příjmy žalované, ale další zadlužování, které naopak vypovídalo o její zhoršené finanční situaci a potřebě získávat prostředky z cizích zdrojů. Přesto žalobkyně tuto skutečnost při hodnocení schopnosti žalované splácet další úvěr náležitě nevyhodnotila. Z výpisů z účtu bylo dále zřejmé, že významnou část příjmů žalované tvořily dávky poskytované úřadem práce, přičemž vedle nich žalovaná přijímala platby od různých fyzických osob a opakovaně vkládala hotovost na účet. Za této situace měla žalobkyně věnovat zvýšenou pozornost ověření stability a dlouhodobé udržitelnosti příjmů žalované a posoudit její skutečnou schopnost nést další úvěrové zatížení. Soud proto uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti nevycházela ze skutečných příjmů, výdajů a závazků žalované zjistitelných z jí dostupných podkladů. Nezohlednila pravidelné vysoké náklady na bydlení ani skutečnost, že žalovaná již před uzavřením úvěrové smlouvy opakovaně čerpala další úvěry, jejichž prostřednictvím zjevně řešila svou finanční situaci. Posouzení úvěruschopnosti žalované proto nelze považovat za dostatečné, řádné a odpovídající požadavkům kladeným na odbornou péči poskytovatele spotřebitelského úvěru.39. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.40. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.41. Protože žalobkyně vyplatila žalované částku ve výši 15 000 Kč, a žalovaná zaplatila žalobkyni 24 001 Kč, nevzniklo na straně žalované ani bezdůvodné obohacení, které by byla povinna žalobkyni vrátit ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Soud proto rozhodl, jak výroku I. rozsudku uvedeno a žalobu v celém rozsahu zamítl.42. Výrok II. rozsudku o nákladech řízení tohoto rozsudku se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, neboť se úspěšně ubránila žalobnímu nároku, a příslušela by jí tedy náhrada nákladů řízení, které ke své obraně účelně vynaložila. Žalované však žádné náklady řízení v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřísluší.","changes":[]}